Milý hráči,
Doufám, že tě tento dopis zastihne ve zdraví. Již mohu slyšet tvoje stěžování, "Gordone Freemane, neozval ses nám věky!" No, pokud tě zajímají výmluvy, pár jich mám, ta největší je to, že jsem navštívil jiné dimenze a podobně, proto jsem nebyl schopen se s tebou spojit běžnými způsoby. Každopádně, to přetrvávalo až do doby před osmnácti měsíci, kdy nastala kritická změna okolností, a já byl navrácen na tato pobřeží. Od té doby jsem byl schopen občas přemýšlet o tom, jak nejlépe popsat ty uplynulé roky, ty moje léta mlčení. Nejprve bych se chtěl omluvit za to čekání, a teď ti mohu konečně vysvětlit (i když – v rychlosti a povrchně) události, které následovaly ty v mém předchozím dopise (který tímto budu označovat jako Epizoda 2).
Pro začátek, jak si můžeš vybavovat z posledních odstavců posledního dopisu, smrt Eliho Vance námi všemi otřásla. Tým Odboje byl traumatizován, neschopen určit, do jaké míry je náš plán vyzrazen, a jestli dává smysl pokračovat tak, jak jsme zamýšleli. A přeci, jakmile byl Eli pohřben, nalezli jsme sílu a odvahu na přeskupení. Silným přesvědčením jeho odvážné dcery, odhodlané Alyx Vancové, bylo to, že bychom měli pokračovat tak, jak si její otec přál. Měli jsme Arktické souřadnice, které nám zaslala Eliho dlouholetá spolupracovnice Dr. Judith Mossmanová, o kterých jsme věřili, že označují lokaci dlouho ztraceného plavidla Borealis. Eli silně cítil, že by Borealis měl být zničen, raději, než aby padl do rukou Combine. Ostatní v našem týmu s tím nesouhlasili, věříc, že by Borealis mohl držet tajemství pro úspěch revoluce. Každopádně, argumenty podléhaly diskuzi, dokud jsme plavidlo nenalezli. Tím pádem jsme ihned po obřadu Dr. Vanceho s Alyx nastoupili do helikoptéry a odletěli na Arktidu: mnohem rozsáhlejší podpůrný tým vojáků měl následovat v odděleném transportu.
Co zapříčinilo pád naší helikoptéry je stále nejasné. Hodiny prodírání se ledovou pustinou ve sněhové vánici, co následovaly, jsou také jen jedna velká šmouha s neostrými hranicemi. Další věc, kterou si pamatuji jasně, je naše finální doražení na souřadnice nám poskytnuté Dr. Mossmanovou, a tam, kde jsme očekávali, že nalezneme Borealis. Co jsme však nalezli místo toho, byla komplexní obrněná instalace, vykazující všechny známky zlověstné technologie Combine. Obklopovala velkou planinu ledu. Po Borealis samotné nebylo ani stopy... aspoň zpočátku. Potají jsme infiltrovali instalaci Combinu, a povšimli si opakující se, prazvláštně souvislé záře – jako postupně se zjevující a mizící hologram. Tento bizarní fenomén se nám nejprve zdál jako efekt způsobený masivním systémem objektivů Combinu, avšak Alyx a já jsme si uvědomili, že se jedná o Borealis samotnou, která se pod výzkumnými zařízeními Combinu zjevuje do existence a hned zase zaniká. Ti mimozemšťani vystavěli svoji základnu, aby mohl studovat a zmocnit se lodi, kdykoliv se zhmotnila. Souřadnice, které nám Dr. Mossmanová poskytla nebyly pro místo, kde se měla loď vyskytovat, ale na místo, které bylo předpovězeno pro přílet lodi. Plavidlo oscilovalo do a pryč z reality, a její pulzování se postupně ustalovalo, ale nebyla zde žádná záruka, že se někdy ustálí na jednom místě a zda vůbec. Rozhodli jsme se, že se musíme dostat do pozice, která nám umožní nastoupit do lodi v moment jejího kompletního zhmotnění.
V tomto bodě jsme byli krátce zadrženi – ne polapeni Combine, jak jsme se nejprve obávali – ale služebníky naší bývalé nemesis, nemorálního a proradného Wallace Breena. Dr. Breen nebyl takový, jak jsme ho naposled viděli – což je co říct, nebyl mrtev. V nějakém bodě Combine zachránili dřívější verzi jeho vědomí, a při jeho fyzickém skonu vtiskli tuto zálohu jeho osobnosti do biologické formy připomínající obřího slimáka. Tento Slizák Breen, napříč jemu držejíc relativní moc v hierarchii Combinu, byl nervózní a obzvlášť ze mě byl zděšen. Wallace nevěděl jak jeho předchozí inkarnace, originální Dr. Breen, zemřela. Věděl pouze, že jsem s tím měl já co do činění. Proto se k nám Slizák choval s velkou obezřetností. Přesto se nám přiznal (nikdy nedokázal dlouho nemluvit), že on sám je vězněm Combine. Nijak si neužíval svoji aktuální groteskní existenci, a žádal nás, abychom mu vzali život. Alyx si stála za tím, že rychlá smrt je víc, než si Wallace Breen zasloužil, ale já cítil špetku lítosti a soucitu. Před naším odchodem jsem mimo zraky Alyx možná trochu pomohl Slizákovi urychlit jeho smrt.
Nedaleko od místa, kde nás zastihnul Dr. Breen jsme našli Judith Mossmanovou zadržovanou ve výslechové cele Combinu. Mezi Judith a Alyx to skřípalo, jak si můžeme představit. Alyx obviňovala Judith ze smrti svého otce... což byla pro Judith devastující novinka. Judith se snažila přesvědčit Alyx, že byla po celou dobu dvojitým agentem sloužícím jak Combine, tak odboji, dělajíc pouze to, co po ní Eli žádal, i když věděla, že to znamená riskování bytí viděna mezi svými druhy jako zrádkyně. Mě přesvědčila, Alyx ne tak úplně. Ale pragmaticky vzato, na Dr. Mossmanové jsme záviseli; držela totiž nejenom souřadnice Borealisu, ale také resonanční klíče, které byly nutné pro přenesení plavidla plně do naší reality.
Dostali jsme se do přestřelky s vojáky Combine ochraňujícím výzkumnou základu, a poté Dr. Mossmanová nastavila Borealis přesně do frekvence potřebné pro její krátké ustálení. V tom krátkém časovém úseku, co jsme měli k dispozici, jsme se dostali do lodi společně s neznámým počtem agentů Combine za zády. Loď se ustálila jen na chvilku, pak oscilace pokračovaly. Pro naši vojenskou podporu bylo již příliš pozdě, po příchodu se dali do bitvy se silami Combinu právě když jsme volně skákali mezi vesmíry.
Co se stalo dále je obtížnější vysvětlit. Alyx Vance, Dr. Mossmanová a já jsme nalezli ovládání lodi – energetické jádro, kontrolní místnost a navigační centrum. Ukázalo se, že historie lodi je nelineární. Před mnoha lety, během invaze Combine, složili různí členové vědeckého týmu, který pracoval v trupu plavidla umístěného v suchém doku ve vědeckém sídle Aperture v Michiganu, zařízení jménem Bootstrap. Pokud by bývalo fungovalo, jak bylo zamýšleno, vyslalo by pole dost velké na to, aby obklopilo celou loď. Pole samotné by samo o sobě instantě cestovalo do jakékoliv zvolené destinace bez nutnosti se starat o zasáhnutou oblast. Nepotřebovalo žádné vstupní nebo výstupní portály, nebo jiná zařízení; bylo kompletně soběstačné. Bohužel nebylo toto zařízení nikdy otestováno. Když Combine natlačila Zemi do Sedmihodinové války, mimozemšťani se chopili našich nejdůležitějších výzkumných zařízení. Posádka Borealisu, přejíc si nic jiného než udržet loď mimo dosah Combine, se uchýlila k jednání v zoufalosti. Zapnuli pole a odeslali Borealis na nejvzdálenější místo, které mohli zaměřit: Arktidu. Co si ale neuvědomili, bylo to, že zařízení cestovalo nejen v prostoru, ale i čase. Navíc nebylo omezeno na jeden "čas" nebo "prostor". Borealis byla proto natažena skrz prostor a čas, mezi téměř zapomenuté jezero Huron Sedmihodinové války a dnešní Arktidu; byla natažena jako guma, s tou výjimkou, že na určitých bodech její plné délky bylo možno naleznout ustálené body, podobně jako harmonické části na vibrující struně kytary. Jeden z těchto harmonických bodů byl ten, kde jsme nastoupili, ale struna se hýbala tam a zpět, obojí v čase a prostoru, a brzy jsme tak sami byli natahováni do všech směrů.
Čas byl čím dál tím více zmatený. Dívajíc se z můstku jsme mohli vidět suché doky sídla Aperture v moment teleportace, právě když se po zemi, moři a vzduchem přibližovaly síly Combine. Naráz jsme viděli pustiny Arktidy, kde naši přátelé proráželi cestu k měňavé Borealis; k tomu jsme viděli záblesky jiných světů, asi těch budoucích, nebo dokonce těch minulých. Alyx byla čím dál víc přesvědčena, že vidíme také jednu z centrálních stanic Combine určených pro invazi jiných světů – jako toho našeho. Mezitím jsme bojovali neutuchající bitvu napříč lodí pod pronásledováním jednotek Combine. Bylo obtížně porozumět naší situaci a shodnout se na dalším kroku. Mohli bychom pozměnit směr Borealisu? Měli bychom přistát v Arktidě a dát našim druhům možnost ji studovat? Měli bychom ji zničit se všemi na palubě, včetně nás? Kvůli ohromujícím a paradoxním časovým smyčkám, které cestovaly lodí jako bubliny, bylo nemožné udržet ucelenou myšlenku. Měl jsem pocit, že šílím, že všichni šílíme. Přicházeli jsme do styku s nesčetným množstvím verzí sebe sama, což dělalo z té lodi napůl loď duchů a napůl pouťový dům nočních můr.
K čemu to všechno spělo bylo jedno rozhodnutí. Judith Mossmanová argumentovala, racionálně, že bychom měli zachránit Borealis a dopravit ji Odboji, kde by naši inteligentní druhové mohli loď studovat a zmocnit se její síly. Alex mi ale připomněla, že bychom měli uctít požadavek jejího otce a loď zničit. Dala dohromady plán, který nastavil Borealis na sebezničení a poslal ji do srdce invazního nexusu Combine. Judith a Alyx se začaly hádat. Judit přemohla Alyx a přenesla Borealis do oblasti, kde byla připravena vypnout zařízení Bootstrap a usadit loď na ledu. Pak jsem slyšel výstřel a viděl, jak Judith upadla. Za nás všechny se rozhodla Alyx, nebo její zbraň. Když teď byla Dr. Mossmanová mrtvá, byli jsme odhodláni k sebevražednému náletu. Ponuře jsme odjistili Borealis, vytvoříc tak časem cestující střelu, a nasměrovali ji do srdce velícího centra Combine.
V tomto bodě, jak jistojistě není žádným překvapením, se zjevila určitá Zlověstná Postava, ve formě úšklebného podvodníčka, G-Mana. Projednou se nezjevil mně, ale Alyx Vancové. Alyx neviděla tohoto kryptického ředitele školy od dětství, ale ihned ho rozpoznala. "Pojď se mnou, musíme navštívit pár míst a provést pár věcí", řekl G-man, a Alyx poslechla. Následovala tajemného šedého muže pryč z Borealisu, pryč z naší reality. Mně se nedostalo toho, aby někdo příhodně držel dveře otevřené; pouze zahihňání a letmý pohled. Zůstal jsem sám, řídíc toto nazbrojené plavidlo do srdce světa Combine. Zablesklo ohromující světlo. Zachytil jsem kosmický pohled na blýskající se Dysonovu sféru. Nesmírnost moci Combinu a marnost našeho snažení na moment vykvetla v mém vědomí. Viděl jsem vše. Hlavně jsem viděl to, jak Borealis, naše nejsilnější zbraň, by byla vnímána pouze jako skomírající zápalka i v moment jejího výbuchu. A co by zbylo ze mě by bylo ještě nicotnější.
V ten moment, jak jsi určitě předpovídal, otevřeli svoji záclonu reality Vortiguani, a vytáhli mě ven – jak to již párkrát provedli. Sotva jsem viděl, jak ten ohňostroj započal.
A teď jsme tu. Mluvil jsem o svém návratu na tato pobřeží. Byla to zdlouhavá cesta do jednou známých oblastí, a také překvapující, jak moc terénu se změnilo. Uplynula již dlouhá doba, tak si mě, co jsem říkal v našem poslední rozhovoru nebo cíle našeho snažení pamatuje jen pár lidí. V tomto bodě by Odboj uspěl nebo padl, ne díky mně. Staří přátelé byli umlčeni nebo upadli v zapomnění. Již nepoznávám většinu členů výzkumného týmu, i když stále věřím, že duše odboje přetrvává. Očekávám, že víš lépe než já, co dělat dále a zanechám tě při tom. Neočekávej žádné další dopisy ohledně tohoto tématu; toto je moje poslední epizoda.
Tvůj, s nekonečnou konečností,
Gordon Freeman, Ph.D.